Když mi byli čtyři roky, milovala jsem hrdinku dětského, francouzského seriálu pro děti, fenu pyrenejského horského psa Bellu.

Také jsem velmi milovala svého tatínka, který mi slíbil štěně slovenského čuvače, protože o pyrenejcích jsme tehdy nevěděli a čuvač byl v našich očích prostě Bella.

Tuším, že mu to jeho žena tenkrát nedovolila a já jsem si sen o velkém bílém pastevci splnila až jako hodně dospělá.

Mojí „Bellou“, ale není pyrenejský horský pes, protože jsem cestou životem potkala a poznala báječnou dámu  –  spisovatelku a milovnici středoasijatů, paní Irenu Sehnerovou.

Díky této výjimečné dámě a jejím knihám o středoasiatech, je mojí Bellou obrovský, bílo šedý turkménský alabaj.

Nejvěrnější z věrných.

Nejmoudřejší z moudrých.

Nejstatečnější ze statečných.

Moje hlava medvědí, asijská, Gyr, Gyr, Gyr 

Gadyr Gyr Sidi al Bakar.