Když mi byli čtyři roky, milovala jsem psí hrdinku dětského francouzského seriálu pro děti, fenu pyrenejského horského psa-Bellu.

Také jsem velmi milovala svého tatínka, který mi slíbil štěně slovenského čuvače. O pyrenejcích, nebo jiných pasteveckých psech jsme tehdy nevěděli a čuvač byl v našich očích prostě Bella.

Tuším, že mu to  tenkrát nebylo dovoleno, a já jsem si sen o velkém bílém pastevci splnila až jako hodně dospělá.

Mojí „Bellou“, ale není pyrenejský horský pes. Cestou životem jsem potkala báječnou dámu  –  spisovatelku a milovnici středoasijatů paní Irenu Sehnerovou.

Díky této výjimečné dámě a jejím knihám o středoasiatech, je mojí Bellou obrovský, bílo šedý turkménský alabaj.

Nejvěrnější z věrných.

Nejmoudřejší z moudrých.

Nejstatečnější ze statečných.

Moje hlava medvědí asijská, Gyr Gyr Gyr 

Gadyr Gyr Sidi al Bakar.